Obrazy Teodora BUZU by snad bylo možno charakterizovat jen jako výsledek hravého vyluzování tónú znějících odkudsi z pomyslného světa, který není ani součastí vesmíru. Ale nemylme se. K nejhodnotnějšímu vkladu jeho díla patří trvalý respekt k přírodě, ovšem i k té, co je “štědrá“ i na civilizační fetiše. Tak koriguje tradičně zobrazovanou realitu.

Poněkud vysvětlujícím způsobem k jeho řešení těchto znovu vyvolávaných asociací působí doprovodné pojmenování děl ; svědčí o schopnosti vcítit se ještě jednou do situace předcházející malířskému úkonu v tempeře doplňovane akvarelem.

Jeho vynalézavost se tak snoubí se zaujetím pro zpoetizovanou výpravnost. Až hekticky vášnivé tvoření jistě nesetrvavá na vědomě analyzovaném bodu, který umělec integruje do obvyklého převlečníku v podobě závesného panea. At‘ už jde o velký artefakt z cyklu nebo stejně náročný záměr, jemuž bude navléknut šat skromnějšího komorního rámce, je autorova forma něčím víc, než jen lákavou pobídkou k ůčasti na akrylomalebném obřadu vzrušivé vizuality.

Je transponována ovšem jakoby ve sprše stále plynoucích vnuknutí o čaromoci zvuků – a bez váhavých prostojů. Deje se tak s obdivuhodnou nenuceností. Teodor BUZU sám sebe stále hledá, ač tvrdošíjně lpí na inspirativní původnosti jevů ; přesahuje svúj obzor tím, jak dovede uchopit rytmus neměnného času.

Miroslav KUDRNA

 Sympozium  Motto  Táborský denník